„Všech­no mohu v tom, kte­rý mi dává sílu.“ (Flp 4,13)

„Všech­no mohu v tom, kte­rý mi dává sílu.“ (Flp 4,13)

Ně­kdy se cí­tí­me spo­ko­je­ní, plní sil a všech­no se nám zdá snad­né a leh­ké. Jin­dy na nás úto­čí pro­blémy, kte­ré ztrp­ču­jí naše dny. Mo­hou to být drob­né ne­zda­ry v lás­ce k na­šim bliž­ním, ne­schop­nost sdí­let s dru­hý­mi náš ži­vot­ní ide­ál. Nebo se do­sta­ví ne­mo­ci, špat­ná eko­no­mic­ká si­tu­a­ce, ro­din­ná zkla­má­ní, po­chyb­nos­ti a vnitř­ní útra­py, ztrá­ta prá­ce, vál­ka, a to vše na nás do­lé­há tak, že ne­vi­dí­me vý­cho­dis­ko. To, co nás za těch­to okol­nos­tí nej­ví­ce tíží, je po­cit, že mu­sí­me pře­ko­nat tyto ži­vot­ní zkouš­ky sami, aniž bychom se moh­li opřít o ně­ko­ho, kdo by nám mohl roz­ho­du­jí­cím způ­so­bem po­mo­ci.

Má­lo­kdo pro­žil tak in­ten­ziv­ně ra­dos­ti i bo­les­ti, úspě­chy i ne­po­cho­pe­ní jako apoš­tol Pa­vel. Avšak do­ká­zal od­váž­ně na­pl­ňo­vat svo­ji misi, aniž by pro­pa­dl ma­lo­my­sl­nos­ti. Byl to su­per­hr­di­na? Ne, cí­til se sla­bý, křeh­ký, ne­do­sta­teč­ný, ale měl ta­jem­ství, kte­ré pro­zra­dil svým přá­te­lům Fi­lip­ským: „Všech­no mohu v tom, kte­rý mi dává sílu.“ Ob­je­vil ve svém ži­vo­tě ne­u­stá­lou pří­tom­nost Je­ží­še. I když ho všich­ni opus­ti­li, Pa­vel se ni­kdy ne­cí­til sám - Je­žíš mu zů­stá­val na­blíz­ku. To on mu dá­val jis­to­tu a po­bí­zel ho, aby po­kra­čo­val dál a če­lil vše­mu pro­ti­ven­ství. Vstou­pil plně do jeho ži­vo­ta a stal se jeho si­lou.

Ta­jem­ství sv. Pav­la může být i na­ším ta­jem­stvím. Všech­no mohu, když i v bo­les­ti po­znám a při­jmu ta­jem­nou blíz­kost Je­ží­še, kte­rý se s tou­to bo­les­tí téměř zto­tož­ňu­je a bere ji na sebe. Všech­no mohu, když žiji ve spo­le­čen­ství lás­ky s dru­hý­mi, pro­to­že teh­dy Je­žíš při­chá­zí mezi nás, jak slí­bil (srov. Mt 18,20), a po­má­há mi síla jed­no­ty. Všech­no mohu, když při­jí­mám a usku­teč­ňu­ji slo­va evan­ge­lia. Díky nim po­zná­vám ces­tu, po kte­ré jsem po­vo­lán den co den jít; učí mě, jak žít, dá­va­jí mi dů­vě­ru.

Budu mít sílu pře­ko­ná­vat nejen své osob­ní zkouš­ky či zkouš­ky své ro­di­ny, ale i zkouš­ky svě­ta oko­lo sebe. Může to vy­pa­dat jako na­i­vi­ta, jako uto­pie, pro­to­že pro­blémy spo­leč­nos­ti a ná­ro­dů jsou ne­smír­né. Avšak „všech­no“ mů­že­me, je-li pří­to­men Vše­mo­hou­cí; „všech­no“ a je­di­ně to dob­ro, kte­ré on ve své mi­lo­srd­né lás­ce za­mýš­lel pro mne a pro dru­hé skr­ze mne. Po­kud se to ne­u­sku­teč­ní ihned, mů­že­me i na­dá­le vě­řit a dou­fat v lás­ky­pl­ný Boží plán, kte­rý za­hr­nu­je věč­nost a v kaž­dém pří­pa­dě se na­pl­ní.

Bude sta­čit, když bu­de­me pra­co­vat „ve dvou“, jak to uči­la Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá: „Já ne­můžu udě­lat v té věci nic, nic pro tu dra­hou oso­bu, kte­rá je v ne­bez­pe­čí nebo ne­moc­ná, kte­rá je ve sví­zel­né si­tu­a­ci... Ale já budu dě­lat to, co po mně chce Bůh v tom­to oka­mži­ku: dob­ře stu­do­vat, dob­ře za­me­tat, dob­ře se mod­lit, dob­ře se sta­rat o svo­je děti... A Bůh se po­sta­rá, aby od­stra­nil da­nou pře­káž­ku, aby po­tě­šil tr­pí­cí­ho, aby vy­ře­šil ne­če­ka­nou si­tu­a­ci. Je to prá­ce ve dvou v do­ko­na­lém spo­je­ní, kte­ré od nás vy­ža­du­je ve­li­kou víru v to, že Bůh své děti mi­lu­je. Bůh tak díky na­še­mu po­sto­ji zís­ká­vá mož­nost nám dů­vě­řo­vat. Tato vzá­jem­ná dů­vě­ra činí zá­zra­ky. Uvi­dí­me, že i tam, kam jsme ne­do­sáh­li my, sku­teč­ně do­ra­zil ten Dru­hý, kte­rý za­pů­so­bil mno­hem lépe než my.“

Fabio Ciardi