„Smiř­te se s Bo­hem!“ (2 Kor 5,20)

„Smiř­te se s Bo­hem!“ (2 Kor 5,20)

V mno­ha čás­tech svě­ta zuří kr­va­vé vál­ky, kte­ré jako by ne­mě­ly kon­ce. Po­sti­hu­jí ro­di­ny, kme­ny i celé ná­ro­dy. Dva­ce­ti­le­tá Glo­ria vy­prá­ví: „Do­sta­li jsme zprá­vu, že jed­na ves­ni­ce byla vy­pá­le­na a mno­zí zů­sta­li bez ja­kých­ko­li pro­střed­ků. Se svý­mi přá­te­li jsem uspo­řá­da­la sbír­ku po­třeb­ných věcí: mat­ra­cí, ob­le­če­ní, po­tra­vin. Od­jíž­dí­me s těmi věc­mi a po os­mi­ho­di­no­vé ces­tě se se­tká­vá­me s těmi zou­fa­lý­mi lid­mi. Po­slou­chá­me je­jich vy­prá­vě­ní, osu­šu­je­me slzy, ob­jí­má­me, utě­šu­je­me... Jed­na ro­di­na se nám svě­řu­je: ´Naše dcer­ka byla v domě, kte­rý nám spá­li­li, a bylo to pro nás, jako bychom umře­li spo­lu s ní. Teď ve vaší lás­ce na­chá­zí­me sílu od­pus­tit li­dem, kte­ří to způ­so­bi­li!´“
I apoš­tol Pa­vel uči­nil tuto zku­še­nost: prá­vě on, kte­rý pro­ná­sle­do­val křes­ťa­ny , po­tkal na své ces­tě, zce­la ne­če­ka­ně, ne­zišt­nou Boží lás­ku. Ten­to Bůh ho pak po­slal jako vy­slan­ce smí­ře­ní v jeho jmé­nu.
Sva­tý Pa­vel se tak stal váš­ni­vým a dů­vě­ry­hod­ným svěd­kem ta­jem­ství Je­ží­še, kte­rý ze­mřel a vstal z mrtvých a kte­rý se se­bou smí­řil svět, aby všich­ni moh­li po­znat a za­ku­sit ži­vot ve spo­le­čen­ství s ním a s bra­t­ry. A skr­ze sva­té­ho Pav­la se toto evan­ge­lij­ní po­sel­ství do­sta­lo až k po­ha­nům a uchvá­ti­lo je, i když byli po­va­žo­vá­ni za ty, kte­ří jsou od spá­sy nej­vzdá­le­něj­ší: Smiř­te se s Bo­hem!
I my, na­vzdo­ry chy­bám, kte­ré nám be­rou od­va­hu, nebo fa­leš­ným jis­to­tám a ilu­zím, že toto smí­ře­ní ne­po­tře­bu­je­me, mů­že­me do­vo­lit, aby Boží mi­lo­sr­den­ství – ob­rov­ská lás­ka – uzdra­vi­lo naše srd­ce a ko­neč­ně nás osvo­bo­di­lo k tomu, abychom ten­to po­klad sdí­le­li s ostat­ní­mi. Tak při­spě­je­me k tomu, aby se usku­teč­nil Boží mí­ro­vý plán s ce­lým lid­stvem a tvor­stvem, kte­rý pře­ko­ná­vá dě­jin­né roz­po­ry, jak na­vr­hu­je Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá v jed­nom svém tex­tu: „(...) Na kří­ži, ve smr­ti své­ho Syna, nám Bůh dal nej­vyš­ší dů­kaz své lás­ky. Skr­ze Kris­tův kříž nás smí­řil se se­bou.
Tato zá­klad­ní prav­da naší víry má dnes svůj ak­tu­ál­ní vý­znam. Je zje­ve­ním toho, co celé lid­stvo oče­ká­vá, sku­teč­nos­tí, že Bůh je pří­tom­ný v na­šem ži­vo­tě svou lás­kou, lás­kou ke všem, kdy kaž­dé­ho mi­lu­je lás­kou bez­pod­mí­neč­nou a vý­luč­nou. Toto po­sel­ství svět ko­lem nás po­tře­bu­je. My ho ale mů­že­me pře­dá­vat dru­hým, když ho nejdří­ve zno­vu a zno­vu při­po­mí­ná­me sami sobě a cí­tí­me se ob­klo­pe­ni tou­to lás­kou i teh­dy, když by nás vše chtě­lo pře­svěd­čit o opa­ku. (...) Veš­ke­ré naše jed­ná­ní by mělo vy­po­ví­dat o dů­vě­ry­hod­nos­ti této prav­dy, kte­rou hlá­sá­me. Je­žíš řekl jas­ně, že před­tím než při­ne­se­me svůj dar na ol­tář, mu­sí­me se smí­řit s na­ším bra­t­rem a sestrou v pří­pa­dě, že by měli něco pro­ti nám (srov. Mt 5,23-24) (...) Mi­lu­j­me se na­vzá­jem tak, jak on mi­lo­val nás, bez toho, že bychom se uza­ví­ra­li a byli plni před­sud­ků. Do­sáh­ne­me toho svou ote­vře­nos­tí pro při­je­tí a do­ce­ně­ní po­zi­tiv­ních hod­not bliž­ní­ho, při­pra­ve­ni dát je­den za dru­hé­ho i ži­vot. Toto je svr­cho­va­né Je­ží­šo­vo při­ká­zá­ní, po­zná­va­cí zna­me­ní křes­ťa­nů, plat­né do­po­sud stej­ně jako za časů prv­ních Je­ží­šo­vých ná­sle­dov­ní­ků. Žít toto slo­vo zna­me­ná – stát se ´smi­ři­te­li´.“
Když bu­de­me tak­to žít, obo­ha­tí­me své dny o ges­ta přá­tel­ství a smí­ře­ní ve své ro­di­ně i mezi ro­di­na­mi, v naší církvi i mezi církve­mi, v kaž­dém ob­čan­ském či ná­bo­žen­ském spo­le­čen­ství, do ně­hož pa­t­ří­me.

Letizia Magri