„Zů­staň s námi, ne­boť se při­poz­dí­vá a den se už na­chý­lil.“ (Lk 24,29)

2. 4. 2017 17:52
Rubrika: Nezařazené | Štítky: Slovo života

„Zů­staň s námi, ne­boť se při­poz­dí­vá a den se už na­chý­lil.“ (Lk 24,29)

Jde o po­zvá­ní ad­re­so­va­né ne­zná­mé­mu muži, kte­ré­ho po­tka­li na ces­tě z Je­ruza­lé­ma do ves­ni­ce Emau­zy dva pout­ní­ci, kte­ří spo­lu „ho­vo­ři­li a uva­žo­va­li“ o tom, co se udá­lo ve měs­tě v po­sled­ních dnech.

Vy­pa­da­lo to, že je je­di­ný, kdo o tom nic neví, a pro­to ho tito dva pout­ní­ci při­jí­ma­jí mezi sebe a vy­prá­vě­jí mu o „pro­ro­ko­vi moc­ném či­nem i slo­vem před Bo­hem i pře­de vším li­dem“, do ně­hož vklá­da­li dů­vě­ru. Byl vy­dán je­jich ve­lek­ně­ží­mi a před­ní­mi ži­dov­ský­mi muži Říma­nům, poté byl od­sou­zen k smr­ti a ukři­žo­ván. Sta­la se ne­smír­ná tragé­die, je­jíž smy­sl ne­do­ká­žou po­cho­pit.

Bě­hem ces­ty za­čne ne­zná­mý ro­ze­bí­rat Písmo a po­má­há těm­to pout­ní­kům po­cho­pit vý­znam oněch udá­los­tí, čímž za­žeh­ne v je­jich srd­cích na­dě­ji. Když do­ra­zí do Emauz, zvou ho na ve­če­ři: „Zů­staň s námi, ne­boť se při­poz­dí­vá a den se už na­chý­lil.“ Když jsou spo­leč­ně u sto­lu, ne­zná­mý po­žeh­ná chléb a dělí se s nimi o něj. Díky to­mu­to ges­tu ho po­zná­va­jí: Ukři­žo­va­ný ze­mřel a nyní vstal z mrtvých! Pout­ní­ci ihned mění svůj pro­gram – vra­ce­jí se do Je­ruza­lé­ma, aby hle­da­li ostat­ní učed­ní­ky a ozná­mi­li jim tuto ve­li­kou no­vi­nu.

I my mů­že­me být zkla­ma­ní, roz­hoř­če­ní, sklí­če­ní z tra­gic­ké­ho po­ci­tu bez­mo­ci tvá­ří v tvář ne­spra­ve­dl­nos­ti, kte­rá po­sti­hu­je ne­vin­né a bez­bran­né lidi. I v na­šem ži­vo­tě je bo­lest, ne­jis­to­ta, tem­no­ta... A jak bychom si přá­li pro­mě­nit je v po­koj, na­dě­ji, svět­lo – pro nás i pro dru­hé.
Chce­me po­tkat Ně­ko­ho, kdo nás zce­la po­cho­pí a kdo nám osví­tí ži­vot­ní ces­tu?

Je­žíš, Bo­ho­člo­věk, aby byl s kaž­dým z nás v hlou­bi naší si­tu­a­ce, svo­bod­ně při­jal to, že jako my za­ku­sí tem­no­tu bo­les­ti. Fy­zic­kou, ale i vnitř­ní bo­lest: po­čí­na­je zra­dou čás­tí svých přá­tel a kon­če po­ci­tem, že je opuš­tě­ný tím Bo­hem, kte­ré­ho vždy na­zý­val Ot­cem. Díky své ne­zdol­né dů­vě­ře v Boží lás­ku pře­ko­nal tuto ne­smír­nou bo­lest a ode­vzdal se Bohu , od ně­hož do­stal nový ži­vot.

I nás lidi při­ve­dl na tuto ces­tu a chce nás do­pro­vá­zet: „On je pří­tom­ný ve všem, co má pří­chuť bo­les­ti. (...) Po­kus­me se tedy roz­po­zná­vat Je­ží­še ve všech úz­kos­tech, v úska­lích ži­vo­ta, v kaž­dé tem­no­tě, v tom, co tra­gic­ké­ho po­tka­lo nás nebo dru­hé, v kaž­dém utr­pe­ní, kte­ré je ve svě­tě. Vždyť on si je při­vlast­nil, pro­to je v nich pří­to­men. (...) Sta­čí pak udě­lat něco kon­krét­ní­ho, abychom tak uleh­či­li „jeho“ utr­pe­ní v chudých (...) abychom na­chá­ze­li nový a plný ži­vot.“

Jed­na sed­mi­le­tá hol­čič­ka vy­prá­ví: „Hod­ně jsem tr­pě­la, když mého ta­tín­ka za­vře­li do vě­ze­ní. Mi­lo­va­la jsem v něm Je­ží­še. Pro­to jsem před ním ne­pla­ka­la, když jsme ho šli na­vští­vit.“

Mla­dá vda­ná žena vy­prá­ví: „Do­pro­vá­ze­la jsem své­ho man­že­la Ro­ber­ta v po­sled­ních mě­sí­cích jeho ži­vo­ta, poté, co mu di­a­gnos­ti­ko­va­li ne­vy­lé­či­tel­nou ne­moc. Ani na oka­mžik jsem se od něj ne­vzdá­li­la. Když jsem vi­dě­la jeho, vi­dě­la jsem Je­ží­še... Ro­bert byl na kří­ži, oprav­du na kří­ži.“ Je­jich vzá­jem­ná lás­ka se sta­la svět­lem pro je­jich přá­te­le, kte­ří byli vta­že­ni do ne­kon­čí­cí sou­tě­že so­li­da­ri­ty, kte­rá se roz­ší­ři­la i na dal­ší lidi, tak­že na­ko­nec vznik­lo so­ci­ál­ní sdru­že­ní „Pla­ne­tár­ní ob­je­tí“. „Zku­še­nost, kte­rou jsme pro­ži­li s Ro­ber­tem,“ říká je­den je­jich pří­tel, „nás při­mě­la k tomu, abychom ho ná­sle­do­va­li na sku­teč­né ces­tě za Bo­hem. Často se ptá­me, jaký smy­sl má utr­pe­ní, ne­moc, smrt. Vě­řím, že všich­ni ti, kte­ří do­sta­li dar jít část ces­ty po boku Ro­ber­ta, mají nyní jas­no v tom, jaká je od­po­věď.“

V tom­to mě­sí­ci sla­ví všich­ni křes­ťa­né ta­jem­ství Je­ží­šo­vy smr­ti a zmrtvýchvstá­ní. Je to pří­le­ži­tost, abychom ob­no­vi­li naši víru v Boží lás­ku, kte­rá nám umož­ňu­je pro­mě­ňo­vat bo­lest v lás­ku. Kaž­dé roz­dě­le­ní, kon­flikt, se­lhá­ní i sama smrt se může stát i pro nás zdro­jem svět­la a po­ko­je. S jis­to­tou Boží blíz­kos­tí ke kaž­dé­mu z nás v ja­ké­ko­li si­tu­a­ci s dů­vě­rou opa­kuj­me mod­lit­bu učed­ní­ků z Emauz: „Zů­staň s námi, ne­boť se při­poz­dí­vá a den se už na­chý­lil.“

Letizia Magri

Zobrazeno 1120×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio