„Dej mi po­znat svo­je ces­ty, Hos­po­di­ne, uč mě cho­dit po svých stez­kách.“ (­Ž 25,4)

„Dej mi po­znat svo­je ces­ty, Hos­po­di­ne, uč mě cho­dit po svých stez­kách.“ (­Ž 25,4)

Král a pro­rok Da­vid, au­tor to­ho­to žal­mu, je su­žo­ván úz­kos­tí a chu­do­bou a cítí se ohro­žen svý­mi ne­přá­te­li. Chtěl by na­jít vý­cho­dis­ko z této bo­lest­né si­tu­a­ce, ale za­kou­ší svo­ji bez­moc.
Teh­dy po­zve­dá oči k Bohu Iz­ra­e­le, kte­rý od věků chrá­ní svůj lid, a vzý­vá ho s na­dě­jí, aby mu při­spě­chal na po­moc.
Slo­vo ži­vo­ta na ten­to mě­síc zdů­raz­ňu­je zvláš­tě jeho prosbu, aby mu Bůh uká­zal své ces­ty a stez­ky, kte­ré jsou jako svět­lo pro jeho roz­ho­do­vá­ní, pře­de­vším v těž­kých chví­lích.

„Dej mi po­znat svo­je ces­ty, Hos­po­di­ne, uč mě cho­dit po svých stez­kách.“

I nám se stá­vá, že mu­sí­me uči­nit roz­ho­du­jí­cí ži­vot­ní vol­by, kte­ré za­sa­hu­jí naše svě­do­mí i ce­lou naši by­tost. Ně­kdy se před námi ote­ví­rá množ­ství růz­ných cest a nejsme si jis­tí, kte­rá je nej­lep­ší, a ně­kdy se nám zdá, že před námi žád­ná ces­ta není…
Hle­dat ces­tu, po níž bychom moh­li jít dál, je hlu­bo­ce lid­ské, při­čemž ob­čas po­tře­bu­je­me po­žá­dat o po­moc ně­ko­ho, koho po­va­žu­je­me za pří­te­le.
Křes­ťan­ská víra nám umož­ňu­je spřá­te­lit se s Bo­hem: on je Otec, kte­rý nás niter­ně zná a kte­rý nás rád do­pro­vá­zí na na­šich cestách.
Den­ně zve kaž­dé­ho z nás, aby svo­bod­ně vstou­pil do dob­ro­druž­ství, kde kom­pa­sem je ne­zišt­ná lás­ka k němu a ke všem jeho dě­tem.
Tyto ces­ty a stez­ky jsou i pří­le­ži­tos­tí se­tkat se s dal­ší­mi pout­ní­ky, ob­je­vo­vat a sdí­let nové cíle. Křes­ťan ni­kdy není izo­lo­va­ný, ný­brž je sou­čás­tí lidu, kte­rý je na ces­tě k za­vr­še­ní zá­mě­ru Boha Otce s lid­stvem, kte­rý nám zje­vil Je­žíš svý­mi slo­vy a ce­lým svým ži­vo­tem: vše­o­bec­né bra­tr­ství, ci­vi­li­za­ce lás­ky.

„Dej mi po­znat svo­je ces­ty, Hos­po­di­ne, uč mě cho­dit po svých stez­kách.“

Ces­ty Páně jsou ná­roč­né, ně­kdy se zda­jí být na hra­ni­ci toho, co do­ká­že­me, jako la­no­vé mos­ty mezi skal­ní­mi stě­na­mi.
Tyto ces­ty jsou vý­zva­mi pro naše ego­is­tic­ké zvy­ky, před­sud­ky, fa­leš­nou po­ko­ru a ote­ví­ra­jí nám ho­ri­zon­ty di­a­lo­gu, se­tká­ní a úsi­lí o spo­leč­né dob­ro. Pře­de­vším od nás žá­da­jí ne­u­stá­le no­vou lás­ku, po­sta­ve­nou na ská­le Boží lás­ky a dů­vě­ry k nám, lás­ky ve­dou­cí až k od­puš­tě­ní. Tato lás­ka je ne­zbyt­nou pod­mín­kou pro bu­do­vá­ní spra­ved­li­vých a mí­ro­vých vzta­hů mezi lid­mi i mezi ná­ro­dy. I svě­dec­tví pros­té­ho, ale au­ten­tic­ké­ho ges­ta lás­ky může osví­tit ces­tu v srd­ci dru­hých. V Ni­gé­rii bě­hem se­tká­ní, na němž mla­dí a do­spě­lí moh­li sdí­let osob­ní zku­še­nos­ti s evan­ge­lij­ní lás­kou, hol­čič­ka Maya vy­prá­vě­la: „Vče­ra, když jsme si hrá­li, do mne je­den kluk str­čil a já jsem upadla. Řekl mi ,pro­miň′ a od­pus­ti­la jsem mu.“
Tato slo­va ote­vře­la srd­ce člo­vě­ku, je­hož otce za­bi­li pří­sluš­ní­ci Boko Ha­ram: „Po­dí­val jsem se na Mayu. Po­kud ona, malá hol­čič­ka, může od­pus­tit, zna­me­ná to, že od­pus­tit mohu i já.“

„Dej mi po­znat svo­je ces­ty, Hos­po­di­ne, uč mě cho­dit po svých stez­kách.“

Po­kud se chce­me svě­řit do ru­kou spo­leh­li­vé­ho prů­vod­ce na na­šich cestách, vzpo­meň­me si, že Je­žíš o sobě řekl: „Já jsem ces­ta.“ (Jan 14,6) V pro­je­vu na shro­máž­dě­ní mla­dých v San­ti­a­gu de Com­poste­la na Svě­to­vém dni mlá­de­že v roce 1989 vy­slo­vi­la Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá tato po­vzbu­zu­jí­cí slo­va:
„Když sám sebe na­zval ,ces­tou′, chtěl tím říct, že máme pu­to­vat tak jako on (…). Mů­že­me říct, že ces­ta, kte­rou šel Je­žíš, se jme­nu­je lás­ka (…). Lás­ka, kte­rou žil a při­ne­sl Je­žíš, je zvlášt­ní a je­di­neč­ná. (…) Jde o tu­též lás­ku, kte­rá hoří v Bohu. (…) Koho však máme mi­lo­vat? Mi­lo­vat Boha je jis­tě náš hlav­ní úkol. Po­tom mi­lo­vat kaž­dé­ho bliž­ní­ho (…).
Od rána do ve­če­ra máme pro­ží­vat kaž­dý vztah s dru­hý­mi v této lás­ce. Doma, ve ško­le, v prá­ci, na hřiš­ti, o prázd­ni­nách, v kos­te­le, na uli­ci – všu­de máme vy­u­ží­vat všech pří­le­ži­tos­tí k tomu, abychom mi­lo­va­li dru­hé jako sebe sama, abychom v nich vi­dě­li Je­ží­še, ni­ko­ho ne­pře­hlí­že­li a abychom mi­lo­va­li do­kon­ce všech­ny jako prv­ní (…). Pro­ni­kat co nej­hlou­bě­ji do duše dru­hé­ho; oprav­du chá­pat jeho pro­blémy, po­tře­by, trá­pe­ní i ra­dos­ti, abychom s ním moh­li všech­no sdí­let. (…) Stát se v jis­tém smys­lu dru­hým. Tak jako Je­žíš, kte­rý je Bůh, se z lás­ky stal člo­vě­kem, jako jsme my. Tak se bliž­ní cítí po­cho­pen a po­vzbu­zen, pro­to­že mu ně­kdo po­má­há nést jeho bře­me­na, jeho utr­pe­ní, a sdí­lí jeho malé ra­dos­ti.
,Žít dru­hé­ho′, ,žít dru­hé′ - to je ve­li­ký ide­ál, to je to nej­vět­ší.“

                                                                                                                                  Letizia Magri