„Radujete se s radujícími, plačte s plačícími.“(Řím12,15)

„Radujete se s radujícími, plačte s plačícími.“(Řím12,15)

 Apoštol Pavel v dopise Římanům, odkud je tato věta, vyzývá k tomu, abychom přešli od lásky k těm, kteří sdílejí tutéž víru, k lásce evangelní, tedy k lásce ke všem lidem, protože pro věřící láska nemá hranic a nemůže být vyhrazena jen pro někoho.

Zkušenosti ze světa:

Celý rok jsem se velmi snažil dobře studovat. Na začátku mne hodně stálo přijít z gymnázia domů a začít se učit, ale postupně jsem to začlenil do svého režimu. Kamarádi z mého okolí za mnou pořád chodili  a zvali mě, abych si šel s nimi hrát. Často jsem musel odmítnout a zůstat se učit, ale někdy jsem s nimi šel. Letos se mi dařilo velmi dobře: nemusel jsem dělat žádnou opravnou zkoušku. 

Můj kamarád Bob k velkému překvapení neuspěl ve čtyřech předmětech. Když jsem se to dověděl, začal jsem ho trochu posuzovat: „Aby ne: během roku si pořád hrál venku, místo aby se učil!“ Jako každé léto jsem ho pozval, aby jel s mojí rodinou k moři, ale jeho maminka ho nechtěla pustit, protože se musel učit. Byl jsem z toho hodně smutný, pak jsem ale začal přemýšlet, co bych mohl udělat. A tak jsem šel za jeho maminkou a navrhl jsem jí, aby ho pustila, a slíbil jsem jí, že mu každý den s učením pomůžu. Zdálo se mi, že je to dobrá příležitost žít větu: „Dělej druhému to, co chceš, aby druzí dělali tobě.“ Nakonec se maminka nechala přesvědčit. Vstávali jsme hodně brzy, abychom se učili, a pak jsme měli zbytek dne volno a mohli jsme chodit k moři. Byly to nádherné dny. Jednou jsem se vzbudil a vůbec se mi nechtělo. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem ho pozval, ale byla to jen chvíle, protože jsem si hned pomyslel, že to dělám z lásky, a byl jsem rád. Milovat druhé je vždycky pěkné, i když to někdy něco stojí. Bob se celou dobu snažil dobře učit. Když jsme se vrátili, dál hodně studoval a podařilo se mu uspět ve všech čtyřech předmětech! To všechno ve mně posílilo přesvědčení, že stojí za to, když dělám skutek lásky. 

Je to pozvání, abychom se „vžili do kůže druhého“, abychom si obrazně obuli jeho boty – jako konkrétní výraz skutečné lásky. (1Ch. Lubichová, Vzájemná láska, CastelGandolfo, 30. března1989) Říká se, že koruna stromu často odpovídá svou velikostí rozloze jeho kořenů.„Abychom milovali tak, jak nás miloval Ježíš je třeba se ,SJEDNOCOVAT‘s každým bratrem: vstoupit co nejhlouběji do duše druhého; skutečně pochopit jeho problémy, jeho potřeby; sdílet jeho trápení, jeho radosti; sklonit se k bratrovi; jistým způsobem se stát jím samým, stát se druhým.“1 Sjednocovat se ve všem, kromě hříchu, kromě něčeho špatného, to ne!

Tak to bude i s námi: pokud budeme den za dnem pěstovat do hloubky svůj vztah s Bohem, poroste v nás i touha sdílet radost a nést těžkosti svých bližních. Naše srdce se otevře a bude čím dál schopnější obsáhnout to, co náš bližní právě prožívá. A láska k bratrům nás zase přivede k hlubšímu vztahu s Bohem. Když budeme takto žít, uvidíme, jak se bude měnit naše prostředí, počínaje vztahy v našich rodinách, ve škole, na pracovišti, ve společenství, a s vděčností zakusíme, že se dříve nebo později vrátí upřímná a nezištná láska a stane se vzájemnou.