„Otec toho chlap­ce hned zvo­lal: ,Vě­řím! Po­moz mé sla­bé víře!‘“

„Otec toho chlap­ce hned zvo­lal: ,Vě­řím! Po­moz mé sla­bé víře!‘“ (Mk 9,24)

Je­žíš je v do­pro­vo­du učed­ní­ků na ces­tě do Je­ruza­le­ma. Už je za­čal při­pra­vo­vat na roz­ho­du­jí­cí se­tká­ní: na od­mít­nu­tí ze stra­ny ná­bo­žen­ských au­to­rit, od­sou­ze­ní k smr­ti ze stra­ny Říma­nů a ukři­žo­vá­ní, po kte­rém bude ná­sle­do­vat vzkří­še­ní.
Pro Pet­ra a ostat­ní, kte­ří ho ná­sle­do­va­li, je to těž­ko po­cho­pi­tel­ná zá­le­ži­tost, ale Mar­ko­vo evan­ge­li­um nás do­pro­vá­zí při po­stup­ném ob­je­vo­vá­ní Je­ží­šo­va po­slá­ní: de­fi­ni­tiv­ně spa­sit lid­stvo skr­ze křeh­kost utr­pe­ní.
Bě­hem své ces­ty Je­žíš po­tká­vá mno­ho lidí a ke kaž­dé­mu při­stu­pu­je s po­ro­zu­mě­ním jeho po­tře­bám. Nyní ho vi­dí­me, jak za­sle­chl vo­lá­ní o po­moc jed­no­ho otce, kte­rý ho pro­sí, aby uzdra­vil jeho těž­ce ne­moc­né dítě, prav­dě­po­dob­ně epi­lep­ti­ka.
Aby moh­lo do­jít k to­mu­to zá­zra­ku, Je­žíš něco po otci žádá: víru.

„Otec toho chlap­ce hned zvo­lal: ,Vě­řím! Po­moz mé sla­bé víře!‘“
Ot­co­va od­po­věď, vy­slo­ve­ná na­hlas před zá­stu­pem lidí, kte­ří se ko­lem Je­ží­še shro­máž­di­li, si zdán­li­vě pro­ti­ře­čí. Ten­to muž, jako se čas­to stá­vá i nám, cítí křeh­kost své víry, ne­schop­nost plně vlo­žit dů­vě­ru v Boží lás­ku, v jeho plán štěs­tí pro kaž­dé­ho z jeho dětí.
Na dru­hé stra­ně dává Bůh dů­vě­ru člo­vě­ku a ne­dě­lá nic bez jeho při­spě­ní, bez jeho svo­bod­né­ho při­ta­ká­ní. Žádá naši účast, i když ne­pa­tr­nou: po­znat ve svě­do­mí jeho hlas, dů­vě­řo­vat mu a mi­lo­vat.

„Otec toho chlap­ce hned zvo­lal: ,Vě­řím! Po­moz mé sla­bé víře!‘“
Ve­li­ká část kul­tu­ry, do níž jsme po­no­ře­ni, osla­vu­je agre­si­vi­tu ve všech for­mách jako ví­těz­nou zbraň k do­sa­že­ní úspě­chu.
Evan­ge­li­um nám na­o­pak před­klá­dá pa­ra­dox: uznat svo­ji sla­bost, ome­ze­ní a zra­ni­tel­nost jako vý­cho­zí bod ke vzta­hu s Bo­hem a k účas­ti spo­lu s ním na nej­vět­ším ví­těz­ství: na uni­ver­zál­ním bra­tr­ství.
Je­žíš nás ce­lým svým ži­vo­tem učil lo­gi­ce služ­by, vol­bě po­sled­ní­ho mís­ta. To je totiž op­ti­mál­ní po­zi­ce k pro­mě­ně zdán­li­vé po­ráž­ky v ne­so­bec­ké, ne­po­mí­ji­vé a sdí­le­né ví­těz­ství.

„Otec toho chlap­ce hned zvo­lal: ,Vě­řím! Po­moz mé sla­bé víře!‘“
Víra je dar, o nějž mů­že­me a máme vy­tr­va­le pro­sit, abychom moh­li s Bo­hem spo­lu­pra­co­vat na ote­ví­rá­ní cest na­dě­je pro mno­hé.
Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá na­psa­la: „Vě­řit – to zna­me­ná vě­dět, že Bůh se na nás dívá, že nás mi­lu­je a že sle­du­je kaž­dou naši mod­lit­bu, kaž­dé slo­vo, kaž­dý po­hyb, kaž­dou udá­lost – smut­nou, ra­dost­nou i in­di­fe­rent­ní; kaž­dou ne­moc, všech­no, úpl­ně všech­no (…). Jestli­že Bůh je Lás­ka, lo­gic­ky z toho vy­plý­vá na­pros­tá dů­vě­ra v něho. Mů­že­me tedy k němu mít ta­ko­vou dů­vě­ru, že s ním čas­to ho­vo­ří­me, před­klá­dá­me mu své zá­le­ži­tos­ti, své úmys­ly a plá­ny. Kaž­dý z nás se může ode­vzdat jeho lás­ce s jis­to­tou, že bude po­cho­pen a že se mu do­sta­ne útě­chy a po­mo­ci. (…) Mů­že­me mu říci: ,Pane, po­moz mi, ať zů­sta­nu ve tvé lás­ce. Učiň, abych ani na oka­mžik ne­pře­stal cí­tit, uvě­do­mo­vat si, z víry po­zná­vat a za­kou­šet, že mě mi­lu­ješ, že nás mi­lu­ješ.’ A po­tom mi­lo­vat. Pů­so­be­ním lás­ky bude naše víra pev­ná. Nejen­že v Boží lás­ku uvě­ří­me, ale až hma­ta­tel­ně ji po­cí­tí­me a uvi­dí­me, jak se ko­lem nás dějí ,zá­zra­ky’.“ 
                                                                                                             Letizia Magri