„Kdo by nás mohl od­lou­čit od lás­ky Kris­to­vy?“

„Kdo by nás mohl od­lou­čit od lás­ky Kris­to­vy?“ (Řím 8,35)

List, kte­rý píše apoš­tol Pa­vel křes­ťa­nům v Římě, je text po­di­vu­hod­ně bo­ha­tý svým ob­sa­hem. Vy­ja­dřu­je moc evan­ge­lia v ži­vo­tě kaž­dé­ho člo­vě­ka, kte­rý ho při­jme, re­vo­lu­ci, kte­rou toto hlá­sá­ní při­ná­ší: Boží lás­ka nás osvo­bo­zu­je!

Pa­vel to za­žil a chce o tom svěd­čit slo­vem i pří­kla­dem. Tato jeho věr­nost Bo­ží­mu vo­lá­ní ho při­ve­de prá­vě do Říma, kde bude moci za Pána po­lo­žit ži­vot.

„Kdo by nás mohl od­lou­čit od lás­ky Kris­to­vy?“

Krát­ce před­tím Pa­vel tvr­dil: „Bůh je s námi.“[1] Pro něj před­sta­vu­je Boží lás­ka k nám lás­ku věr­né­ho že­ni­cha, kte­rý by ni­kdy ne­o­pus­til ne­věs­tu, s níž se dob­ro­vol­ně svá­zal ne­roz­luč­ným pou­tem za cenu vlast­ní krve.

Bůh tedy není soud­cem, ale tím, kdo na sebe bere naši ob­ha­jo­bu.

Pro­to nás od Něj ne­mů­že nic od­lou­čit díky na­še­mu se­tká­ní s Je­ží­šem, jeho mi­lo­va­ným Sy­nem.

Žádná malá ani vel­ká těž­kost, s níž se mů­že­me se­tkat v sobě i ko­lem sebe, není pro Boží lás­ku ne­pře­ko­na­tel­nou pře­káž­kou. Na­o­pak, jak říká Pa­vel, prá­vě v těch­to si­tu­a­cích se ten, kdo dů­vě­řu­je Bohu a spo­lé­há se na Něj, stá­vá „su­per­ví­tě­zem“![2]

V této naší době plné su­per­hr­di­nů a su­per­li­dí, kte­ří se sna­ží ví­tě­zit aro­gan­cí a mocí, evan­ge­li­um na­vr­hu­je kon­struk­tiv­ní mír­nost a ote­vře­nost k ná­zo­rům dru­hé­ho.

„Kdo by nás mohl od­lou­čit od lás­ky Kris­to­vy?“

K po­cho­pe­ní a lep­ší­mu pro­ží­vá­ní to­ho­to Slo­va nám může po­mo­ci rada Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé: „My jis­tě vě­ří­me, nebo ale­spoň ří­ká­me, že chce­me vě­řit, v Boží lás­ku. Mnoh­dy však (…) není naše víra tak od­váž­ná, jak by měla být (…) ve chví­lích zkou­šek, jako tře­ba v ne­mo­ci nebo v po­ku­še­ní. Je ve­li­ce snad­né pro­pad­nout po­chy­bám: ,Oprav­du mě Bůh mi­lu­je?’ Ne, my ne­smí­me po­chy­bo­vat. Mu­sí­me se s dů­vě­rou a beze zbyt­ku ode­vzdat Ot­co­vě lás­ce. Tem­no­tu a prázd­no­tu, kte­ré mů­že­me za­ží­vat, mu­sí­me pře­ko­nat tím, že dob­ře obe­jme­me kříž. A pak se pus­tí­me mi­lo­vat Boha ko­ná­ním jeho vůle a mi­lo­vat bliž­ní­ho. Když to­hle udě­lá­me, za­ku­sí­me spo­lu s Je­ží­šem sílu a ra­dost vzkří­še­ní. Do­tkne­me se ru­kou toho, jak prav­di­vé je, že se pro toho, kdo věří a ode­vzdá se jeho lás­ce, všech­no změ­ní: z ne­ga­tiv­ní­ho se sta­ne po­zi­tiv­ní, smrt se sta­ne pra­me­nem ži­vo­ta a z tem­no­ty uvi­dí­me vy­chá­zet nád­her­né svět­lo.“[3]

„Kdo by nás mohl od­lou­čit od lás­ky Kris­to­vy?“

I v po­nu­ré tragé­dii vál­ky ten, kdo ne­pře­stá­vá vě­řit v Boží lás­ku, za­pa­lu­je jis­kér­ky lid­ství: „Naše země na Bal­ká­ně se ocit­la v ab­surd­ní vál­ce. Do mé jed­not­ky se do­stá­va­li i vo­já­ci z prv­ní fron­to­vé li­nie s mno­ha vnitř­ní­mi trau­ma­ty, pro­to­že vi­dě­li, jak jim před oči­ma umí­ra­jí pří­buz­ní a přá­te­lé. Ne­mohl jsem dě­lat nic ji­né­ho než je kaž­dé­ho mít rád, jak jsem nej­lé­pe uměl. V oje­di­ně­lých chví­lích od­de­chu jsem se s nimi sna­žil mlu­vit o mno­ha vě­cech, kte­ré má v ta­ko­vých chví­lích muž na srd­ci, ale do­sta­li jsme se až k ho­vo­rům o Bohu, pro­to­že mno­zí z nich v něj ne­vě­ři­li. V jed­nom ta­ko­vém oka­mži­ku na­slou­chá­ní jsem na­vr­hl, že za­vo­lám kně­ze, aby slou­žil mši. Všich­ni sou­hla­si­li a ně­kte­ří šli po dva­ce­ti le­tech ke zpo­vě­di. Mohu říci, že Bůh tam byl s námi.“

Letizia Magri