„Bla­ho­sla­ve­ní pla­čí­cí, ne­boť oni bu­dou po­tě­še­ni“ (Mt 5,4)

5. 11. 2020 14:58
Rubrika: Nezařazené | Štítky: Slovo života

„Bla­ho­sla­ve­ní pla­čí­cí, ne­boť oni bu­dou po­tě­še­ni“ (Mt 5,4)

Kdo v ži­vo­tě ne­pla­kal? A kdo ni­kdy ne­po­znal člo­vě­ka, je­hož bo­lest se ne­pro­je­vo­va­la sl­za­mi? Dnes, kdy mé­dia při­ná­še­jí do na­šich do­mo­vů ob­ra­zy z ce­lé­ho svě­ta, jsme v ne­bez­pe­čí, že si na slzy zvyk­ne­me, že se naše srd­ce vůči ci­zím bo­les­tem za­tvr­dí, aby nás ne­za­va­li­ly.

I Je­žíš pla­kal[1] a znal také ná­řek své­ho lidu oku­po­va­né­ho cizí moc­nos­tí. Mno­ho ne­moc­ných, chudých, vdov, si­rot­ků, za­vr­že­ných a hříš­ní­ků se k němu sbí­ha­lo, aby na­slou­cha­li jeho uzdra­vu­jí­cí­mu slo­vu a po­o­křá­li na těle i na du­chu.

V Ma­tou­šo­vě evan­ge­liu je Je­žíš Me­si­á­šem, kte­rý plní Boží sli­by dané Iz­ra­e­li, a pro­to hlá­sá:

„Bla­ho­sla­ve­ní pla­čí­cí, ne­boť oni bu­dou po­tě­še­ni.“

Je­žíš není k na­še­mu trá­pe­ní lhos­tej­ný a sna­ží se uzdra­vit naše srd­ce z tvr­dos­ti so­bec­tví, na­pl­nit naši sa­mo­tu, po­sí­lit naši ak­ce­schop­nost.

Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá píše ve svém ko­men­tá­ři k té­muž úryv­ku evan­ge­lia: „Je­žíš tě­mi­to slo­vy ne­chce při­vést za­rmou­ce­né­ho člo­vě­ka k pou­hé re­zig­na­ci svým pří­sli­bem bu­dou­cí od­mě­ny. On mys­lí i na pří­tom­nost. Jeho krá­lov­ství už je totiž zde, i když ne ješ­tě de­fi­ni­tiv­ním způ­so­bem. Je pří­tomno v Je­ží­šo­vi, kte­rý tím, že vstal z mrtvých po ne­vý­slov­ně stras­tipl­né smr­ti, smrt pře­mohl. A je pří­tomno i v nás, v srd­ci nás křes­ťa­nů. Bůh je v nás. Bož­ská Tro­ji­ce si v nás uči­ni­la svůj pří­by­tek. Tak­že bla­ho­sla­ven­ství, kte­ré Je­žíš vy­hla­šu­je, se může usku­teč­ňo­vat už nyní. (…) Utr­pe­ní sice tře­ba zů­sta­ne, ale do­sta­ví se pří­liv nové síly, kte­rá nám po­mů­že nést zkouš­ky ži­vo­ta a po­má­hat dru­hým v je­jich stras­tech, aby je pře­ko­na­li, aby je vi­dě­li tak, jak je vi­děl a při­jí­mal On jako pro­stře­dek vy­kou­pe­ní.“[2]

„Bla­ho­sla­ve­ní pla­čí­cí, ne­boť oni bu­dou po­tě­še­ni.“

V Je­ží­šo­vě ško­le se mů­že­me učit být jed­ni pro dru­hé svěd­ky a ná­stro­ji něž­né a tvo­ři­vé Ot­co­vy lás­ky. Je to zrod no­vé­ho svě­ta, kte­rý uzdra­vu­je od zá­kla­du lid­ské sou­ži­tí a při­ta­hu­je Boží pří­tom­nost mezi lidi jako ne­vy­čer­pa­tel­ný zdroj útě­chy, kte­rá usu­ší kaž­dou slzu.

Tak­to tře­ba Lena a Phi­lip­pe z Li­ba­no­nu sdí­le­li svo­je zku­še­nos­ti s přá­te­li z cír­kev­ní­ho spo­le­čen­ství: „Dra­zí, dě­ku­je­me vám za vaše přá­ní k le­toš­ním zvlášt­ním Ve­li­ko­no­cům. Máme se dob­ře a sna­ží­me se ne­vy­sta­vo­vat se ná­ka­ze. Jsme ale v prv­ní li­nii ini­ci­a­ti­vy „Parra­i­nage Li­ban“[3], tak­že ne­mů­že­me zů­stá­vat po­řád doma a zhru­ba ob­den vy­chá­zí­me, abychom za­jis­ti­li na­lé­ha­vé po­tře­by ně­ko­li­ka ro­din: pe­ní­ze, ob­le­če­ní, jíd­lo, léky atd… Už před CO­VI­DEM-19 byla eko­no­mic­ká si­tu­a­ce v zemi vel­mi tí­ži­vá a nyní se jako všu­de ve svě­tě ješ­tě zhor­ši­la. Ale Pro­zře­tel­nost se pro­je­vu­je: po­sled­ní po­moc při­šla mi­nu­lý tý­den od jed­no­ho Li­ba­non­ce ži­jí­cí­ho mimo Li­ba­non. Chtěl, aby Lena za­jis­ti­la na celý du­ben tři­krát týd­ně kom­plet­ní jíd­lo pro dva­náct ro­din. Krás­né po­tvr­ze­ní toho, že Boží lás­ka se ne­ne­chá ve vel­ko­ry­sos­ti za­han­bit.“

Letizia Magri

Zobrazeno 310×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio