„Ukaž mi své ces­ty, Hos­po­di­ne, a pouč mě o svých stez­kách.“

8. 3. 2021 15:39
Rubrika: Slovo života

„Ukaž mi své ces­ty, Hos­po­di­ne, a pouč mě o svých stez­kách.“ (Žalm 25,4)

Ten­to žalm nám uka­zu­je člo­vě­ka, kte­rý se cítí ob­klo­pen ne­bez­pe­čím a hroz­ba­mi. Po­tře­bu­je na­jít správ­nou ces­tu, kte­rá by ho ko­neč­ně do­ved­la do bez­pe­čí. Na koho se ob­rá­tit o po­moc?

S vě­do­mím vlast­ní sla­bos­ti ko­neč­ně zved­ne oči a volá k Hos­po­di­nu, Bohu Iz­ra­e­le, kte­rý ni­kdy ne­o­pus­til svůj lid, ale vedl ho na ces­tě pouš­tí až do za­slí­be­né země.

Pout­ník za­kou­ší na ces­tě na­dě­ji, je pro něj vý­sad­ní pří­le­ži­tos­tí k hlub­ší­mu spo­je­ní s Bo­hem, může se s dů­vě­rou ode­vzdat jeho věr­né lás­ce, přes­to­že sám je ne­věr­ný.

Jít po ces­tě s Bo­hem, je v bib­lic­kém ja­zy­ce také chá­pá­no jako ži­vot­ní lek­ce, kdy se učí­me po­zná­vat jeho plán spá­sy.

„Ukaž mi své ces­ty, Hos­po­di­ne, a pouč mě o svých stez­kách.“

Mnoh­dy jde­me nej­pr­ve po cestách v do­mně­ní, že si vy­sta­čí­me sami. Pak ale zjis­tí­me, že ne­ví­me kudy kam, jsme zma­te­ní, více si uvě­do­mu­je­me svá ome­ze­ní a své ne­do­stat­ky. Tou­ží­me zno­vu na­lézt kom­pas své­ho ži­vo­ta a s ním i ces­tu k cíli.

Ten­to žalm je nám vel­kou po­mo­cí; vede nás, abychom se osob­ně se­tka­li s Bo­hem, nebo abychom se s dů­vě­rou v jeho přá­tel­ství k němu vrá­ti­li.

Dává nám od­va­hu jed­nat pod­le jeho uče­ní, kte­ré nás ne­u­stá­le zve, abychom vy­šli ze své­ho já a šli za ním po ces­tě lás­ky, po níž nám jde on jako prv­ní vstříc.

Tato slo­va se mo­hou stát bě­hem dne naší mod­lit­bou. Ta vy­tvo­ří z kaž­dé chví­le, ra­dost­né i bo­lest­né, eta­pu naší ces­ty.

„Ukaž mi své ces­ty, Hos­po­di­ne, a pouč mě o svých stez­kách.“

Hedy, švý­car­ská mat­ka čtyř dětí, se už dlou­ho sna­ží žít pod­le Slo­va ži­vo­ta a nyní je váž­ně ne­moc­ná. Ví, že se blí­ží k cíli své po­zem­ské ces­ty.

Její blíz­ká pří­tel­ky­ně Kati vy­prá­ví: „Hedy je při kaž­dé ná­vštěvě, včet­ně ná­vštěv ošet­řu­jí­cí­ho per­so­ná­lu, ob­rá­ce­ná ke dru­hé­mu, za­jí­má se o něj, i když je už pro ni teď vel­mi ob­tíž­né mlu­vit. Všem dě­ku­je, že tam jsou, a pře­dá­vá svo­ji zku­še­nost. Je pou­ze lás­kou, ži­vým ano Boží vůli! Při­ta­hu­je mno­ho lidí: přá­te­le, pří­buz­né, kně­ze. Všich­ni jsou hlu­bo­ce za­sa­že­ni její po­zor­nos­tí ke kaž­dé­mu a její si­lou, kte­rá je plo­dem víry v Boží lás­ku.“

Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá mlu­vi­la o ži­vo­tě jako o „sva­té ces­tě“[1]: „,Sva­tá cesta’ je sym­bo­lem naší pou­ti k Bohu. (…) Proč ne­u­dě­lat z je­di­né­ho ži­vo­ta, kte­rý máme, ces­tu, sva­tou ces­tu, pro­to­že ten, kte­rý nás oče­ká­vá, je Sva­tý. (…) I člo­věk, kte­rý nemá kon­krét­ní ná­bo­žen­ské pře­svěd­če­ní, může ze své­ho ži­vo­ta udě­lat mi­s­trov­ské dílo tím, že se vydá na ces­tu upřím­né mo­rál­ní sna­hy. (…) Jestli­že ži­vot je sva­tou ces­tou, kte­rá vede po tra­se vy­zna­če­né Boží vůlí, pak je za­po­tře­bí, abychom kaž­dý den po­stou­pi­li o kou­sek do­pře­du. (…) A co když se za­sta­ví­me? (…) Máme snad, zra­ze­ni svý­mi chy­ba­mi, ces­tu opus­tit? Ni­ko­li. Hes­lo v této chví­li zní „za­čít zno­vu“ (…). Je tře­ba vlo­žit veš­ke­rou dů­vě­ru v Boží mi­lost, a ne ve své schop­nos­ti. (…) Pře­de­vším pak pojď­me ces­tou spo­leč­ně, sjed­no­ce­ni v lás­ce, po­má­hej­me si na­vzá­jem. Je­žíš – Sva­tý - bude mezi námi a on bude naší ,Ces­tou’. On nám umož­ní jas­ně­ji po­cho­pit Boží vůli a vlo­ží do nás tou­hu a schop­nost ji usku­teč­nit. Bu­de­me-li sjed­no­ce­ni, všech­no bude snaz­ší a bu­de­me za­kou­šet bla­že­nost slí­be­nou těm, kdo se vy­da­jí na ,sva­tou pouť‘.“[2]

Letizia Magri

Zobrazeno 289×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio