Také v tomto měsíci nám Slovo života nabízí jedno blahoslavenství. Je to radostný, inspirovaný pozdrav jedné ženy, Alžběty, druhé ženě, Marii, která jí přišla na pomoc. Obě totiž čekají dítě a obě, hluboce věřící, přijaly Boží slovo a ve své nepatrnosti zakusily jeho plodící sílu.
Panna Maria je první blahoslavenou v Lukášově evangeliu, je tou, která zakouší radost z niterného vztahu s Bohem. Tímto blahoslavenstvím evangelista uvádí svoji úvahu nad vztahem mezi hlásaným Božím slovem a přijímající vírou, mezi Boží iniciativou a svobodným souhlasem člověka.
„Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
Panna Maria je skutečnou věřící podle slibu „daného Abrahámovi a jeho potomkům navěky“.[1] Je natolik prázdná od sebe, natolik pokorná a otevřená naslouchání Božímu slovu, že se samo Boží slovo může vtělit v jejím lůně a vstoupit tak do dějin lidstva.
Nikdo z nás nebude moci zakusit Mariino panenské mateřství, ale všichni můžeme napodobovat její důvěru v Boží lásku. Když přijmeme Slovo s otevřeným srdcem, může se spolu se svými přísliby vtělit také v nás a učinit plodnými naše životy občanů, otců, matek, studentů, pracujících, politiků, mladých i starých, zdravých i nemocných.
A co když je naše víra nejistá, jako tomu bylo u Zachariáše?[2] Svěřujme se dál Božímu milosrdenství. On nás nepřestane hledat, dokud i my neobjevíme jeho věrnost a nebudeme mu dobrořečit.
„Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
V horách Svaté země, v dobách nám mnohem bližších, učila jiná hluboce věřící matka své děti umění odpuštění a dialogu, jak se tomu naučila z evangelia. Malé znamení v zemi, kolébce civilizace, která odedávna hledá pokoj a stabilitu i mezi věřícími různých vyznání. Margaret vypráví: „Když nás děti ze sousedství urážely a odmítaly, maminka nám řekla: ,Pozvěte je k nám.‘ Rozdala jim čerstvě upečený chléb, aby ho donesly domů. Od té doby jsme s těmi rodinami navázali přátelské vztahy.“[3]
Také Chiara Lubichová nás podporuje v této odvážné důvěře: „Panna Maria je po Ježíšovi tou, která nejlépe a nejdokonaleji dokázala říci ,ano‘ Bohu. Především v tom tkví její svatost a velikost. Je-li Ježíš Slovem, vtěleným Slovem, pak Panna Maria pro svoji víru ve Slovo je Slovem prožitým, avšak tvor jako my, stejný jako my. (…) Máme tedy spolu s Marií věřit, že se uskuteční všechny přísliby, které Ježíšova slova obsahují, a je-li to nezbytné, čelit stejně jako ona riziku absurdity, které někdy jeho Slovo přináší. Ten, kdo věří Slovu, prožívá velké i malé, vždy však nádherné věci. Událostmi, které to potvrzují, by se mohly zaplnit celé knihy. (…) Když se tedy v každodenním životě setkáme při četbě Písma s Božím slovem, otevřme svá srdce a naslouchejme s vírou, že to, oč nás Ježíš žádá a co slibuje, se uskuteční. Brzy objevíme (…), že On své přísliby plní.“[4]
„Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
V tomto čase příprav na Vánoce si připomeňme Ježíšův překvapivý příslib, že bude s těmi, kteří přijmou a budou žít přikázání vzájemné lásky: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu – což je právě evangelní láska – tam jsem já uprostřed nich.“[5]
V důvěře v tento slib dovolme Ježíši, aby se i dnes znovu narodil v našich domovech a na našich ulicích skrze vzájemné přijetí, hluboké naslouchání druhému a bratrské objetí, jakým bylo objetí Marie a Alžběty.
Letizia Magri
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.