„Uvi­dě­li jsme jeho hvězdu na vý­cho­dě, a pro­to jsme se mu při­šli po­klo­nit.“

„Uvi­dě­li jsme jeho hvězdu na vý­cho­dě, a pro­to jsme se mu při­šli po­klo­nit.“ (Mt 2,2)

Tato slo­va, za­chy­ce­ná pou­ze v Ma­tou­šo­vě evan­ge­liu, vy­slo­vi­lo ně­ko­lik „mudr­ců“, kte­ří při­pu­to­va­li zda­le­ka na po­ně­kud ta­jem­stvím obe­stře­nou ná­vště­vu na­ro­ze­né­ho Je­ží­še.

Je to malá sku­pin­ka, kte­rá se vy­dá­vá na da­le­kou ces­tu za ma­lým svět­lem, aby na­šla Svět­lo mno­hem vět­ší, uni­ver­zál­ní – na­ro­ze­né­ho Krá­le, kte­rý při­šel na ten­to svět. Nic ji­né­ho se o těch­to mu­žích neví, ale tato epi­zo­da je přes­to bo­ha­tá na pod­ně­ty k pře­mýš­le­ní i křes­ťan­ské­mu ži­vo­tu.

Tuto udá­lost vy­bra­li křes­ťa­né Blíz­ké­ho vý­cho­du a na­vrh­li ji jako téma Týd­ne mod­li­teb za jed­no­tu křes­ťa­nů1. Je to cen­ná pří­le­ži­tost k tomu, jak se opět spo­leč­ně vy­dat na ces­tu s ote­vře­nos­tí ke vzá­jem­né­mu při­je­tí, ale pře­de­vším k při­je­tí Bo­ží­ho plá­nu být svěd­ky jeho lás­ky ke kaž­dé­mu člo­vě­ku a kaž­dé­mu ná­ro­du na zemi.

„Uvi­dě­li jsme jeho hvězdu na vý­cho­dě, a pro­to jsme se mu při­šli po­klo­nit.“

Křes­ťa­né ze Střed­ní­ho vý­cho­du pí­šou v do­ku­men­tu ur­če­ném pro ten­to Tý­den mod­li­teb: „(…) hvězda, kte­rá se ob­je­vi­la na jud­ském nebi, před­sta­vu­je dlou­ho oče­ká­va­né zna­me­ní na­dě­je, kte­ré při­vá­dí mudr­ce a skr­ze ně vlast­ně i všech­ny ná­ro­dy země do mís­ta, kde se zje­vu­je pra­vý Král a Spa­si­tel. Hvězda je dar, zna­me­ní lás­ky­pl­né pří­tom­nos­ti Boha pro celé lid­stvo. (…) Mudr­co­vé nám uka­zu­jí jed­no­tu, ja­kou si Bůh pře­je pro všech­ny lidi. Ces­tu­jí ze vzdá­le­ných zemí, před­sta­vu­jí od­liš­né kul­tu­ry, a přes­to jsou všich­ni ve­de­ni tou­hou spat­řit a po­znat prá­vě na­ro­ze­né­ho Krá­le. Spo­leč­ně se shro­maž­ďu­jí v bet­lém­ské jes­ky­ni, aby se mu po­klo­ni­li a při­nes­li mu své dary. Křes­ťa­né jsou po­vo­lá­ni, aby byli ve svě­tě zna­me­ním jed­no­ty, kte­rou si On pro svět pře­je. Ač­ko­li jsou pří­sluš­ní­ky růz­ných kul­tur, ras a ja­zy­ko­vých sku­pin, sdí­le­jí spo­leč­né hle­dá­ní Kris­ta a tou­hu se mu kla­nět. Po­slá­ním křes­ťa­nů tedy je být jako ona hvězda zna­me­ním a vést lid­stvo žíz­ní­cí po Bohu ke Kris­tu, být Bo­ží­mi ná­stro­ji k usku­teč­ně­ní jed­no­ty všech lidí.“2

Hvězda, kte­rá sví­tí mudr­cům, je ur­če­na všem. Je za­žeh­nu­ta pře­de­vším v hlou­bi svě­do­mí, kte­ré se ne­chá­vá osvě­co­vat lás­kou. Všich­ni mů­že­me na­pnout zrak, abychom ji spat­ři­li, vy­dat se pod­le ní na ces­tu a do­jít k cíli se­tká­ní s Bo­hem a s bra­t­ry ve svém kaž­do­den­ním ži­vo­tě, abychom s nimi sdí­le­li své bo­hat­ství.

„Uvi­dě­li jsme jeho hvězdu na vý­cho­dě, a pro­to jsme se mu při­šli po­klo­nit.“

Po­klo­nit se Bohu je pro nás zá­sad­ní, abychom se před Ním vní­ma­li ta­ko­ví, jací jsme – malí, kře­hcí, ti, kdo ne­u­stá­le po­tře­bu­jí od­puš­tě­ní a mi­lo­sr­den­ství, a pro­to být upřím­ně při­pra­ve­ni se tak cho­vat i k dru­hým. Toto kla­ně­ní, vy­hra­ze­né pou­ze Bohu, se plně vy­ja­dřu­je v uctí­vá­ní.

Mo­hou nám v tom po­mo­ci slo­va Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé: „(…) Co však zna­me­ná ,uctí­vat‘ Boha? Je to po­stoj za­mě­ře­ný pou­ze na něj. Uctí­vat Boha zna­me­ná říci Bohu: ,Ty jsi všech­no‘, tedy: ,Ty jsi to, co jsi‘ a já mám v ži­vo­tě to ne­smír­né štěs­tí, že to mohu uznat. (…) Také to zna­me­ná do­dá­vat: ,Já nejsem nic.‘ A ne­ří­kat to jen slo­vy. Abychom uctí­va­li Boha, je tře­ba se stát ni­čím a jemu umož­nit vlád­nout v nás i ve svě­tě. (…) Avšak ta nej­jis­těj­ší ces­ta, po níž do­jde­me k zá­sad­ní­mu pro­hlá­še­ní, že my nejsme ,nic‘ a Bůh je ,všech­no‘, je veskr­ze po­zi­tiv­ní. K úpl­né­mu po­tla­če­ní vlast­ních myš­le­nek nelze do­jít ji­nak, než že bu­de­me mys­let na Boha a při­jí­mat jeho myš­len­ky, kte­ré nám zvěs­tu­je evan­ge­li­um. Úplně po­tla­čit svou vůli ne­do­ká­že­me ji­nak než tím, že bu­de­me pl­nit jeho vůli, jak nám ji uka­zu­je pří­tom­ný oka­mžik. Pro po­tla­če­ní na­šich zma­te­ných citů sta­čí, abychom měli v srd­ci lás­ku k Bohu a mi­lo­va­li své bliž­ní tak, že bu­de­me sdí­let je­jich úz­kos­ti, sou­že­ní, pro­blémy i ra­dos­ti. Jsme-li vždyc­ky ,lás­kou‘, aniž bychom si to uvě­do­mo­va­li, stá­vá­me se ni­čím. Žije­me-li tak, že nejsme ni­čím, hlá­sá­me svým ži­vo­tem Boží nad­řa­ze­nost a prav­du, že On je všech­no, a tak se ote­ví­rá­me pro sku­teč­né kla­ně­ní se Bohu.“3

„Uvi­dě­li jsme jeho hvězdu na vý­cho­dě, a pro­to jsme se mu při­šli po­klo­nit.“

Mů­že­me vzít za své zá­vě­ry křes­ťa­nů z Blíz­ké­ho vý­cho­du: „Poté, co se mudr­co­vé se­tka­li se Spa­si­te­lem a spo­leč­ně se mu po­klo­ni­li, vra­ce­jí se va­ro­vá­ni ve snu do své vlas­ti ji­nou ces­tou. Stej­ně tak i nás by mělo spo­le­čen­ství vy­chá­ze­jí­cí ze spo­leč­né mod­lit­by in­spi­ro­vat k tomu, abychom se do svých ži­vo­tů, církví a do ce­lé­ho svě­ta vra­ce­li no­vý­mi cesta­mi. (…) Dát se do služ­by evan­ge­liu dnes zna­me­ná brá­nit lid­skou dů­stoj­nost pře­de­vším těch nej­chud­ších, nej­slab­ších a vy­lou­če­ných. (…) No­vou ces­tou pro církve je ces­ta vi­di­tel­né jed­no­ty, po níž jde­me den za dnem s oběť­mi, od­va­hou a sta­teč­nos­tí, ,aby byl Bůh všech­no ve všem‘ (1 Kor 15,28).“4

Letizia Magri