„Kdo ke mně při­jde, toho jis­tě ne­od­mít­nu.“ (Jan 6,37)

„Kdo ke mně při­jde, toho jis­tě ne­od­mít­nu.“ (Jan 6,37)

Toto Je­ží­šo­vo pro­hlá­še­ní je sou­čás­tí di­a­lo­gu se zá­stu­pem, kte­rý ho po zá­zra­ku roz­mno­že­ní chle­bů vy­hle­dal a žá­dal po něm dal­ší zna­me­ní, aby v něj uvě­řil.

Je­žíš zje­vu­je, že on sám je zna­me­ním Boží lás­ky; do­kon­ce je Bo­žím Sy­nem, kte­rý byl Ot­cem po­slán, aby při­ve­dl do jeho domu kaž­dé stvo­ře­ní, zejmé­na kaž­dé­ho člo­vě­ka, stvo­ře­né­ho k jeho ob­ra­zu. Ano, pro­to­že sám Otec již pře­vzal ini­ci­a­ti­vu a při­ta­hu­je všech­ny k Je­ží­šo­vi(1) tím, že do srd­ce kaž­dé­ho vklá­dá tou­hu po pl­ném ži­vo­tě, tedy po spo­le­čen­ství s Bo­hem a se vše­mi bliž­ní­mi.

Je­žíš tedy ne­od­mít­ne ni­ko­ho, jak­ko­li da­le­ko se může cí­tit od Boha, pro­to­že vůle Otce je ni­ko­ho ne­ztra­tit.

„Kdo ke mně při­jde, toho jis­tě ne­od­mít­nu.“

To je sku­teč­ně dob­rá zprá­va: Bůh všech­ny ne­smír­ně mi­lu­je, jeho něha a mi­lo­sr­den­ství se ob­ra­ce­jí ke kaž­dé­mu muži a ženě. Je tr­pě­li­vý a mi­lo­srd­ný Otec, kte­rý čeká na kaž­dé­ho, kdo – po­bá­dán vnitř­ním hla­sem – vy­kro­čí na ces­tu.

Často tr­pí­me po­chyb­nost­mi: Proč by mě měl Je­žíš při­jmout? Co ode mne chce? Je­di­né, co po nás Je­žíš ve sku­teč­nos­ti chce, je ne­chat se jím při­táh­nout, osvo­bo­dit srd­ce od vše­ho, co mu pře­ká­ží, a s dů­vě­rou při­jmout Je­ží­šo­vu ne­zišt­nou lás­ku.

Je to ale také vý­zva, kte­rá pod­ně­cu­je naši zod­po­věd­nost. Když totiž za­ží­vá­me tak vel­kou něhu ze stra­ny Je­ží­še, cí­tí­me se i my ve­de­ni k tomu, abychom ho při­jí­ma­li v kaž­dém bliž­ním(2): muži či ženě, mla­dém či starém, zdra­vém nebo ne­moc­ném, z naší nebo jiné kul­tu­ry… a ni­ko­ho ne­od­mí­ta­li.

„Kdo ke mně při­jde, toho jis­tě ne­od­mít­nu.“

Jed­no křes­ťan­ské spo­le­čen­ství v ka­nad­ském Que­becu žije Boží slo­vo a sna­ží se při­jí­mat mno­ho ro­din při­chá­ze­jí­cích do je­jich země z růz­ných kou­tů svě­ta: z Fran­cie, Egyp­ta, Sý­rie, Li­ba­no­nu, Kon­ga… Všech­ny při­jí­ma­jí a po­má­ha­jí jim i v je­jich za­čle­ně­ní. Zna­me­ná to od­po­ví­dat na mno­ho je­jich otá­zek, vy­pl­ňo­vat s nimi for­mu­lá­ře nut­né ke sta­tu­tu uprch­lí­ka nebo k zís­ká­ní tr­va­lé­ho po­by­tu, do­mlu­vit se se ško­lou, kte­rou bu­dou děti na­vště­vo­vat, se­zná­mit je s mís­tem, kde bu­dou žít. Dů­le­ži­té je také za­psat je do kur­zů fran­couz­šti­ny a po­mo­ci jim s hle­dá­ním prá­ce.

Guy a Mi­che­li­ne pí­šou: „Jed­na syr­ská ro­di­na, kte­rá do Ka­na­dy utek­la před vál­kou, zde po­tka­la ji­nou ro­di­nu, kte­rá prá­vě do­ra­zi­la a byla ješ­tě vel­mi dez­o­ri­en­to­va­ná. Přes so­ci­ál­ní sítě ak­ti­vo­va­la so­li­da­ri­tu a mno­ho přá­tel se po­sta­ra­lo o ne­zbyt­né – o po­ste­le, po­hov­ku, sto­ly, židle, ná­do­bí, ob­le­če­ní, kni­hy a hrač­ky, kte­ré za pod­po­ry ro­di­čů spon­tán­ně da­ro­va­ly děti z na­šich ro­din. Do­sta­li více, než po­tře­bo­va­li, tak­že zase oni po­moh­li dal­ším chudým ro­di­nám v je­jich domě. Slo­vo ži­vo­ta toho mě­sí­ce při­šlo tedy ve správ­nou chví­li: ,Mi­luj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe!‘“ (Mt 22,39)

„Kdo ke mně při­jde, toho jis­tě ne­od­mít­nu.“

Toto Boží slo­vo mů­že­me pro­mě­nit v ži­vot tím, že bu­de­me svěd­čit jako jed­not­liv­ci i jako ko­mu­ni­ty o tom, že Otec je na­blíz­ku kaž­dé­mu člo­vě­ku.

Může nám po­mo­ci ná­sle­du­jí­cí roz­jí­má­ní Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé o mi­lo­srd­né lás­ce. Chi­a­ra píše, že tato lás­ka „do­ko­řán ote­ví­rá naše srd­ce a ná­ruč pro ubo­žá­ky (…), pro lidi su­žo­va­né ži­vo­tem a pro ka­jí­cí hříš­ní­ky. Je to lás­ka, kte­rá umí při­vi­nout bliž­ní­ho, kte­rý blou­dí, pří­te­le, bra­t­ra nebo ko­ho­ko­liv a ne­sčet­ně­krát mu od­pus­tit. (…) Je to lás­ka, jež skou­pě ne­mě­ří, a pro­to jí ne­bu­de skou­pě na­mě­ře­no. Je to bo­hat­ší, uni­ver­zál­něj­ší a kon­krét­něj­ší květ lás­ky, než jaký měla duše dří­ve. Tato lás­ka po­zná­vá, že se v ní rodí po­dob­né city jako u Je­ží­še, po­zo­ru­je, že se jí vůči všem, s ni­miž se se­tká­vá, de­rou na rty jeho slo­va: ,Je mi líto zá­stu­pu‘ (Mt 15,32). (…) Mi­lo­sr­den­ství je tím nej­zaz­ším pro­je­vem lás­ky, pro­je­vem, kte­rý ji do­vr­šu­je. A lás­ka ví­tě­zí nad bo­les­tí, ne­boť bo­lest pat­ří jen k to­mu­to ži­vo­tu, za­tím­co lás­ka zů­stá­vá i do věč­nos­ti. Bůh dává před­nost mi­lo­sr­den­ství před obě­tí.“(3)

Letizia Magri