„Buď­te mi­lo­srd­ní, jako je mi­lo­srd­ný váš Otec!“ (Lk 6,36)

Pod­le Lukášo­va vy­prá­vě­ní vy­slo­vil Je­žíš po sé­rii bla­ho­sla­ven­ství svo­ji re­vo­luč­ní výzvu, abychom mi­lo­va­li kaž­dé­ho člo­vě­ka jako své­ho bra­t­ra, do­kon­ce i když se pro­ti nám sta­ví jako ne­pří­tel.
Je­žíš to dob­ře ví a vy­svět­lu­je nám to: jsme všich­ni brat­ři, pro­to­že máme je­di­né­ho Otce, kte­rý stá­le hle­dá své děti.
Chce s námi na­vá­zat vztah, volá nás k zod­po­věd­nos­ti, ale zá­ro­veň je jeho lás­ka lás­kou pe­ču­jí­cí, uzdra­vu­jí­cí, ži­ví­cí. Je to ma­teř­ský po­stoj sou­ci­tu a něhy.
Toto je mi­lo­sr­den­ství Boží, kte­ré se osob­ně ob­ra­cí ke kaž­dé­mu člo­vě­ku se vše­mi jeho křeh­kost­mi; ba do­kon­ce dává před­nost těm, kte­ří jsou na okra­ji, vy­lou­če­ní a od­mí­ta­ní.
Mi­lo­sr­den­ství je lás­ka, kte­rá na­pl­ňu­je srd­ce a pak se vy­lé­vá na dru­hé, na sou­se­dy i na cizí lidi, na okol­ní spo­leč­nost.
Pro­to­že jsme dět­mi to­ho­to Boha, mů­že­me se mu po­do­bat v tom, co je pro něj cha­rak­te­ris­tic­ké: v lás­ce, při­je­tí, v umě­ní po­čkat, až při­jde pro dru­hé­ho vhod­ný čas.

„Buď­te mi­lo­srd­ní, jako je mi­lo­srd­ný váš Otec!“
Bo­hu­žel po­zo­ru­je­me ve svých osob­ních ži­vo­tech i ve spo­leč­nos­ti ovzdu­ší ros­tou­cí­ho ne­přá­tel­ství a sou­tě­ži­vos­ti, vzá­jem­né­ho po­de­zí­rá­ní, ne­od­vo­la­tel­ných sou­dů, stra­chu z dru­hé­ho; hoř­kost se hro­ma­dí, až vy­puk­ne kon­flikt či vál­ka.
Jako křes­ťa­né mů­že­me při­ná­šet roz­hod­né svě­dec­tví ces­ty pro­ti prou­du: osvo­boď­me se od nás sa­mot­ných a od růz­ných před­po­ja­tos­tí a za­čně­me na­va­zo­vat po­ško­ze­né nebo zpře­tr­ha­né vzta­hy v ro­di­ně, na pra­co­viš­ti, ve far­ním spo­le­čen­ství, v po­li­tic­ké stra­ně.
Jestli­že jsme ně­ko­mu ublí­ži­li, po­žá­dej­me ho od­váž­ně o od­puš­tě­ní a dej­me se zno­vu na ces­tu. Je to vel­mi dů­stoj­ný sku­tek.
A jestli­že ně­kdo sku­teč­ně ura­zil nás, zkus­me mu od­pus­tit a udě­lat mu zase v srd­ci pro­stor, a tak mu umož­nit, aby ránu uzdra­vil.
Co je ale od­puš­tě­ní?
„Od­puš­tě­ní není za­po­mně­ní (…) není to sla­bost, (…) ne­zna­me­ná to říci o ně­čem, co je zá­važ­né, že to není dů­le­ži­té, nebo co je zlé, že je to dob­ré, (…) není to lhos­tej­nost. Od­puš­tě­ní je sku­tek vůle a jas­né­ho ro­zu­mu, tedy svo­bo­dy, kte­rá spo­čí­vá v tom, že při­jme­me bra­t­ra ta­ko­vé­ho, jaký je, na­vzdo­ry zlé­mu, co nám udě­lal, tak jako Bůh při­jí­má nás hříš­ní­ky na­vzdo­ry na­šim chy­bám. Od­puš­tě­ní spo­čí­vá v tom, že ne­od­po­ví­me na uráž­ku uráž­kou, ale udě­lá­me to, co říká Pa­vel: ,Ne­do­pusť, aby tě zlo pře­moh­lo, ný­brž pře­má­hej zlo dob­rem.´ “
Tato ote­vře­nost srd­ce ne­při­jde sama od sebe. Je to kaž­do­den­ní úsi­lí, ne­u­stá­lý růst v naší iden­ti­tě Bo­žích dětí.
A pře­de­vším je to dar od Otce, o kte­rý jej mů­že­me a máme pro­sit.

„Buď­te mi­lo­srd­ní, jako je mi­lo­srd­ný váš Otec!“
Vy­prá­ví M., mla­dá Fi­li­pín­ka: „Bylo mi te­pr­ve je­de­náct, když mi za­bi­li otce, ale spra­ve­dl­nos­ti ne­by­lo uči­ně­no za­dost, pro­to­že jsme byli chu­dí. Když jsem vy­rost­la, vy­stu­do­va­la jsem prá­va, pro­to­že jsem si přá­la za ot­co­vu smrt spra­ve­dl­nost. Ale Bůh se mnou měl jiné plá­ny: jed­na ko­le­gy­ně mě po­zva­la na se­tká­ní s lid­mi, kte­ří se sna­ží sku­teč­ně žít evan­ge­li­um. A tak jsem za­ča­la také.
Jed­no­ho dne jsem pro­si­la Je­ží­še, aby mi uká­zal, jak mám kon­krét­ně žít slo­va: „Mi­lu­j­te své ne­přá­te­le,“ pro­to­že jsem cí­ti­la, že jsem po­řád ješ­tě plná ne­ná­vis­ti k li­dem, kte­ří za­bi­li mého otce. Dal­ší den jsem po­tka­la šéfa té sku­pi­ny. S úsmě­vem jsem ho pozdra­vi­la a ze­pta­la jsem se, jak se daří jeho ro­di­ně. Úplně ho ten můj pozdrav vy­ko­le­jil, a já jsem byla pře­kva­pe­ná, že jsem to udě­la­la.
Ne­ná­vist ve mně se roz­pouš­tě­la a pro­mě­ňo­va­la v lás­ku. Byl to ovšem jen prv­ní krok: lás­ka je kre­a­tiv­ní! Po­mys­le­la jsem si, že kaž­dý člen té sku­pi­ny by měl do­stat naše od­puš­tě­ní. Za­šli jsme za nimi s mým bra­t­rem, abychom na­pra­vi­li naše vzta­hy a svěd­či­li o tom, že je Bůh mi­lu­je! Je­den z nich nás po­prosil o od­puš­tě­ní toho, co udě­lal, a o mod­lit­bu za něj a jeho ro­di­nu.“
                                                                                                                         Letizia Magri